El dorado

 

 

KolumbieII 006
“Jít a hledat Eldorádo”

…přesně tak to zpívá Walda Matuška ve stejnojmenné písničce. A to bylo přesně to, co hledali španělští dobyvatelé ve střední a jižní Americe. Když  Gonzalo Jiménez de Quesada se skupinou svých mužů dorazil na náhorní plošinu, která se nápadně podobala přírodě kolem Granady v Andalusii, rozhodl se zůstat a založit zde “Nové granadské království” (Nuevo reino de Granada) a 6. záři 1538  jeho hlavní město. Založil ho na místě, kde se nacházela malá indiánská vesnička zvaná Bacatá, obydlená indiány kmenu Muisca nebo Chibcha. Jedním z prvních zájmů bylo, kde a jak najít zlato, protože už po cestě z pobřeží do And slyšel vyprávění o “pozlaceném indiánovi”. El dorado chce totiž doslovně říct pozlacené nebo pozlacený.

To byl konečně zájem všech dobyvatelů – jak přijít ke zlatu, o kterém tolik slyšeli, a které viděli na tělech zdejších indiánů jako ozdobu. A tak Jiménez brzy začal pátrat po tom, kde se pozlacený indián nachází, až se dostal k jezeru Guatavita, vzdálenému asi 65 km od Bogoty. A v okolí jezera se dozvěděl od tamnějších obyvatel o zajímavém rituálu. Vždy, když obyvatelé chtěli uklidnit bohy, nebo když nastupoval nový “Cacique”(vůdce), byl připraven velký prám, ozdobený květinami, různobarevnými plédy a pochodněmi a připraveny byly zlaté dary a smaragdy. Několik dní před tím celá vesnice žila přípravou na oslavy, které trvaly několik dní. Muži i ženy se ověsili nejrůznějšími zlatými ozdobami, muži si  vzali čelenky z nejkrásnejšího peří a na břehu jezera, za zvuku píštal, fléten a bubínků a za zpěvu, otočeni zády k jezeru, očekávali příchod svého vůdce s doprovodem.
Za světla měsíce – Luny (což byla jedna z důležitých bohyň), přinesli na nosítkách vůdce indiánů, kterého před tím namazali vonnými oleji a posypali od hlavy až k patě zlatým prachem, a který, i s celým svým doprovodem dodržoval několik dní předem přísný půst. S ním vstoupili na prám další čtyři nejdůležitejší členové doprovodu a dojeli do středu jezera. Tam, osvětleni “Lunou” pozdravili bohy. Poté vhodili do jezera všechny dary a sám “cacique” se ponořil do vody a smyl ze sebe zlatý prach.. Když se vůdce  vrátil po očistné koupeli na prám a zahalil se krásným tkaným přehozem, všichni se obrátili čelem k jezeru a mohla  začít veliká oslava.

Samozřejmě že Jimenéz, a po něm mnoho dalších, začali hledat  zlatý poklad. Ale nikdy se nikomu dodnes nepodařilo něco z jezera vylovit. Dokonce se snažili jezero vypustit, ale ani to se nikdy nepodařilo a tím vznikla další legenda o posvátném jezeru Guatavita – jezero nemá dno. Ale, podle výzkumu geologů, je jezero buď kráterem vyhaslé sopky nebo obrovská jáma po dopadu meteoritu před mnoha milióny let.

Dnes, i přesto že mnoho zlata, které dobyvatelé našli jinde než v jezeru (na území dnešní Kolumbie žilo mimo Muisců, mnoho různých skupin – Calima, Sinú, Tairona, Zenú, Nariño a jiní) a odvezli do Španělska, dnešní Muzeum zlata v Bogotě má na 35 000 exponátů, i když ne všechny jsou  permanentně vystavené.
Jedním z nejvzácnějších pokladů je “zlatý prám” znázorñující ceremoniál, nalezený v jedné vesnici blízko Bogoty.

A už jen tak na okraj – ne všechny šperky a jiné ozdoby jsou ze stoprocentního zlata. Když Muiscové potřebovali, aby některé z věcí byly opravdu pevné, používali slitinu tzv. tumbaga což je 70-80% zlata a 30-20% mědi.

 

Deja un comentario

Tu dirección de correo electrónico no será publicada. Los campos obligatorios están marcados con *