Jak jsem se učila vařit

 

 

negliky

Moje maminka byla fantastická, ale jednu věc jsem jí musela zazlívat: nenaučila mě vařit.A tak můj problém, kdyz jsme se po několika měsících odstěhovali od rodičů a měli už vlastní byt byl, co uvařit k obědu.Uměla jsem jen tři věci :bramborovou polévku, guláš a lečo.A právě tyhle tři jídla manžel do smrti nanáviděl, a já se  vůbec  nedivím.

Tenkrát, když jsem se vdávala, tak tady polévky v sáčku nebo vývary v kostce neexistovaly dokonce ani neexistoval dovoz různých jídel, jako třeba pizza a tak jsem si začala vymýšlet. Ale než jsem se odvážila něco zkusit, tak aspoñ ty první dva měsíce jsme měli 3x do týdne bramboračku a k tomu guláš nebo lečo. Manžel měl se mnou opravdu trpělivost ale jednou už se opravdu vzbouřil a prohlásil ze raději bude chodit na obědy k mamince (která mimochodem nebyla žádná výborná kuchařka), nebo do restaurace a nebo že se musím naučit vařit. V té době jsem dostala od jedné paní z českého konzulátu malou kuchařku a začala jsem. A když jsem vyčerpala všechny recepty co v ní byly, tak už jsem jí jen občas zavolala, aby mi poradila a tak jsem se vlastně naučila vařit po telefonu. Ona mi totiž vždycky řekla: ” a co máš doma”? a já jí vyjmenovala potraviny co náhodou byly v ledničce. A tak následovaly rady co a jak nakrájet, nastrouhat, dát do hrnce a znova zavolat.

A pak mě jednou napadlo, ze bych už taky měla udělat typické české jídlo: knedlo-vepřo- zelo. Koupila jsem kilo vepřového, hlávku zelí a šla jsem koupit mouku. A hned tu byl první problém.Tady totiž neexistuje hrubá mouka, je tu jen jeden typ mouky, taková jemnější polohrubá, z které se dělá všechno a tak jsem si řekla že to zkusím. Podle kuchařky jsem si nachystala potřebné ingredience a zadělala těsto. Voda už se vařila, maso bylo upečené, zelí nebylo špatné a tak jsem udelala šišky, jak jsem si vzpomínala, že je dělala maminka a hodila jsem je do vody. Za 15 minut jsem se šla podívat co dělají moje slavné knedlíky a skoro mě ranila mrtvice. V hrnci byla nějaká hustá kaše, která se ani nedala vylovit.Tak jsem si řekla, že jsem se asi spletla a dala jsem málo mouky a zadělala jsem další těsto (bylo sice tak hustý, že jsem z toho skoro nemohla  ty knedlíky udělat), ale nakonec jsem je dala vařit.Ty už se nerozvařily, ale byly tak tvrdý, že se mi přetrhla nit když jsem je krájela (kráječ na knedlíky jsem samozřejmě neměla). Manželovi a rodičům, kterým jsem oběd uvařila, se sice zdály tvrdé, ale já s obrovským klidem tvrdila, že opravdu takové jsou knedlíky a tak tomu manžel věřil až do momentu, kdy nás pozvali na konzulát na oběd a manželka konzula uvařila svíčkovou s knedlíkem. A manžel se jen zmohl na otázku: ”takže tohle jsou ty český NEGLÍKY”? Až později mě je naučil dělat jeden starý pán, který tu žil už dlouhá leta a vysvětlil mi problém nadmořské výšky. Od té doby vařím knedlíky v ubrousku a jsou výborné. Všem moc chutnají a manžel až do smrti tvrdil že já jsem mnohem lepší kuchařka než byla jeho maminka. A to je myslím pro každou ženskou to nejlepší ocenění..  A teď  se musím sama pochválit: dneska uz vařím perfektně jak kolumbijská, tak česká jídla.

 

pizza 1

  1 comment for “Jak jsem se učila vařit

  1. Šárka
    2 junio, 2015 at 5:56 pm

    Mohu potvrdit. 🙂 Jsi skvělá kuchařka a své strávníky přímo rozmazluješ! 🙂

Deja un comentario

Tu dirección de correo electrónico no será publicada. Los campos obligatorios están marcados con *