Jak jsme se poznali

 

 

pupp

 

Začátek tohoto příběhu se odehrál v květnu 1959.
Ve městě byl studentský majáles, končící slavností v největším hotelu. Vůbec se mi tam nechtělo jít, ale moje spolužačka Helena mě přesvědčila, a tak jsme se tam vydaly s její maminkou jako gardedámou, jak bývalo tenkrát zvykem.

Když jsme se usadily, všimly jsme si, že u vedlejšího stolu sedí skupina cizinců. Netrvalo dlouho a jeden z nich mě vyzval k tanci. Snažili jsme se o konverzaci, což vůbec nebylo lehké, protože já jsem mluvila jen česky a rusky a on španělsky, anglicky nebo francouzsky. Tanec skončil, ale za chvíli přišel k našemu stolu jejich tlumočník. Zval mě, ať si k nim jdu na chvíli sednout, že on bude překládat, a tak jsem šla. Ještě jsme spolu několikrát tančili a pak jsme s Helenou a její maminkou odešly domů.
Druhý den byla blízko hotelu byla další akce, a tak jsme se tam s Helenou zase šly podívat. Zrovna, když jsme přicházely, přijelo asi osm “šestsettrojek” a z jedné vystoupil pán, se kterým jsem minulý večer tančila. Zase s pomocí tlumočníka mi řekl, abych si večer přišla do zase zatančit, že tam budou. Odpověděla jsem, že asi nebudu moct, že mě naši nepustí. A tak mě požádal o adresu. Prý mi napíše, protože druhý den už odjíždějí. Jaké bylo moje překvapení, když v šest hodin odpoledne u nás doma někdo zazvonil! Můj nový známý stál přede dveřmi a chtěl mluvit s naší maminkou – bez tlumočníka! Mamince přece jen “rukama-nohama” vysvětlil, že by mě chtěl pozvat na večeři, a prosil, aby mě nechala jít. Maminka mu také “rukama-nohama” odpověděla, že tedy ano, ale že musím být v jedenáct hodin doma.

V hotelu byla zase celá skupina i s tlumočníkem, a tak jsem se postupně dověděla, o koho vlastně jde. Hlavně mě samozřejmě zajímalo, co dělali ve vládních “šestsettrojkách”. Tlumočník mi vysvětlil, že se jedná o parlamentní delegaci z Kolumbie a že druhý den už pokračují v cestě do NDR, Polska, SSSR a Číny. Samozřejmě mě to překvapilo, ale ještě víc mě udivovalo, že někdo “dospělý”  líbá sedmnáctileté dívčině ruku, že je strašně galantní a že se o ni vůbec zajímá.

Druhý den odjeli a mně začaly chodit dopisy z každého města, kde byli. A nebyly to ledajaké dopisy! V těch dopisech mi psal, jak jsem milá, jak se do mě zamiloval doslova na první pohled… To ostatně bylo oboustranné. Byl tu ale problém, protože psal španělsky, a já neměla nikoho, kdo by mi to přeložil. Mého čtrnáctiletého bratra napadlo, že otec jeho spolužáka byl za občanské války ve Španělsku  a že tedy určitě bude španělsky umět. Bohužel se ukázalo, že umí jen to slavné “No pasarán”, víc nic. A tak jsem překládala se slovníkem. Za dva měsíce, po skončení cesty, přijel Carlos znova. Přišel k nám a požádal mě o ruku. Samozřejmě jsem byla hrozně překvapená, ale zároveň mi to přišlo úžasně romantické. Když jsem to řekla mamince, rozhodla, že musíme o všem povědět tatínkovi. Pozvala tedy Carlose na večeři a on přišel. A abychom si alespoň trochu rozuměli, pozvala ještě jednoho kolegu z práce, který mluvil francouzsky. A tak se celá konverzace odvíjela trojjazyčně.  Jakmile tatínek zjistil, o co jde, tak nás okamžitě poslal… no, do háje. Ale Carlos se nedal jen tak odbýt a začal vykládat o rodičích, sourozencích a spoustu jiných věcí. Asi po dvou hodinách tatínka napadla spásná myšlenka. Řekl, že dobře, že nám tedy dá svolení k sňatku, ale že musíme počkat rok, až budu plnoletá a až udělám maturitu. Dneska vím, jak to myslel – sejde z očí, sejde z mysli, rok je dlouhá doba a nakonec z toho nic nebude. Ale rok přešel, dopisy chodily s týdenní pravidelností a já byla zamilovaná čím dál tím víc. Začala jsem vyběhávat povolení k sňatku, které mi bylo systematicky odmítáno.  A uběhl další rok. Pak se ukázalo, že člověk má opravdu asi osud napsaný dopředu. Rčení “Co se má stát, tě nemine”, se ukázalo jako pravdivé, protože tolik zvláštních okolností se nemůže přihodit jen tak náhodou.

Za několik měsíců po tom, co se Carlos vrátil do Kolumbie, jejich tehdejšího tlumočníka jmenovali generálním konzulem v Bogotě, a tak znova navázali kontakt. Věděl tedy, že mi nechtějí dát povolení k sňatku ani k vycestování do ciziny. Po těch asi dvou letech, kdy jsem se marně snažila získat souhlas úřadů, jednou zavolal Carlosovi. Řekl mu, že v Kolumbii je vládní delegace z Československa, že připravuje recepci na jejich počest a že to je příležitost promluvit si s tehdejším náměstkem ministra zahraničí, dr. Hájkem. Carlos neváhal a promluvil si s ním tak důrazně, že dr. Hájek slíbil vše zařídit, hned jak se vrátí do Prahy. Jak vidíte, dodržel slovo.
Ale mělo to další háček. Abych mohla vycestovat, musela jsem se vzdát českého občanství. Nejdřív jsem se toho moc lekla, ale poradila mi zase maminka. Dodnes si pamatuju její “klidně to podepiš, nikdo ti nikdy nemůže vzít, že srdcem jsi Češka.” Podepsala jsem. (Občanství mi už dávno vrátili.) Protože povolení mělo jen čtrnáctidenní platnost, nepřipadalo v úvahu to, o čem jsme uvažovali od začátku – sňatek přes plnou moc. Carlos mi poslal letenku, já honem zabalila dva kufry, vyměnila jsem si v bance závratnou sumu šesti dolarů (víc mi odmítli vyměnit) a byla jsem připravená na cestu. Do Prahy na letiště se mnou jela maminka a v Praze se k nám přpojila i moje starší sestra Maruška. Tatínek se snažil ještě na poslední chvíli mě od cesty odradit – na jeho slova “ty tam přijedeš a nebude na tebe nikdo čekat” jsem mu odpověděla ( s arogancí mých bláznivých 19 let), že to by nebyl problém, že bych si vzala taxíka. Jak, to už jsem nedomyslela, když jsem neuměla ani slovo španělsky. Ale v Bogotě na letišti jsem jeho slova slyšela, jako by stál za mnou. Letadlo totiž přiletělo o hodinu dřív, než bylo v letovém řádu, a na letišti opravdu nikdo nebyl. Díky Bohu to byla jenom chvilka. O několik minut později se doslova přiřítil Carlos s maminkou, s bratrem a s velikou kyticí orchideí….  Pokračování někdy příště…

  2 comments for “Jak jsme se poznali

  1. Šárka
    30 mayo, 2015 at 8:13 pm

    Ahoj Janinko. I když historii Tvého vztahu, odchodu do nové vlasti a manželství za léta našeho přátelství důvěrně znám, ráda si ji opět čtu jako úchvatný román a obdivuji Tvoji odvahu. Je dobře, že jsi znovuotevřela tyto stránky. Těším se na novinky.

    • 30 mayo, 2015 at 9:24 pm

      Ahojky, jsem ráda že se ti stránky líbí. Budu se snažit stále přidávat něco zajímavého. J.

Deja un comentario

Tu dirección de correo electrónico no será publicada. Los campos obligatorios están marcados con *