Svatba

 

 

alianzas-1

 

Několik minut po mém budoucím manželovi a jeho rodině přijel na letiště i konzul s paní, kteří také počítali s tím, že letadlo přiletí později. Konečně jsem mohla něčemu rozumět, protože jsem zase měla tlumočníka. Tehdy jsem totiž opravdu neuměla ani slovo španělsky. A tak jsem se dozvěděla, že se budu vdávat hned druhý den po příjezdu a navíc v sedm hodin ráno.
Zdálo se mi to trochu divné, ale brzy se mi dostalo vysvětlení. V šedesátých letech v Kolumbii nepřicházelo v úvahu, aby snoubenci žili pod jednou střechou. A protože nás měl oddávat manželův bratr – kněz, který druhý den v devět ráno musel na deset dní odcestovat, svatba se musela udělat co nejrychleji, tedy druhý den v sedm ráno, aby on nezmeškal letadlo.Po chvíli povídání jsme se rozjeli k rodičům, kde na nás čekal zbytek rodiny. Přijali mě moc hezky a po obědě začal šílený maratón.
Jelikož jsme se měli  brát v kostele, bylo třeba, abych šla ke zpovědi! Kam a jak, když jsem neuměla slovo španělsky? Ale všechno bylo předem zařízeno. Jeden příbuzný znal českého kněze, který tu žil od roku 1948 a učil někde v semináři za Bogotou. Po obědě jsme nasedli do auta a hurá za knězem. Já, i když katolička, jsem byla u zpovědi naposled před prvním přijímáním , někdy v sedmi letech. Vůbec jsem si nepamatovala, jak to vlastně probíhá, a tak jsem měla pořádný strach. Jak se později ukázalo, naprosto zbytečně. Pana pátera zajímala mnohem víc politická situace v Československu než moje hříchy. Přesto jsem si pořádně oddechla, když nade mnou udělal kříž a slyšela jsem jeho slova „Ego te absolvo” (dávám ti rozhřešení).  Srdečně jsme se rozloučili a maratón pokračoval.

Museli jsme na nákupy, a to už s námi jela také moje budoucí švagrová.Ještě musím vysvětlit, proč nákupy hned v den mého příjezdu. Přijela jsem sice v kostýmu, ale to bylo jediné oblečení s dlouhým rukávem, které jsem měla. Já totiž nechala všechny svetry, kabát, baloňák a cokoli teplejšího sestrám. Já přeci jela do tropů, tak to bych tam určitě nepotřebovala. Před cestou jsem se sice snažila najít nějaké knihy o Kolumbii, abych byla alespoň trochu v obraze. Jenže v té době jediné, co se o Jižní Americe publikovalo, byly cestopisy Hanzelky a Zikmunda a ti jako na potvoru byli v celé Jižní Americe, mimo Kolumbii. A tak jsem se nedověděla vůbec nic. Jen jsem si pamatovala ze školy, že v Jižní Americe je vedro a tropy. Ale co už jsem nevěděla, bylo že Bogota leží na náhorní plošině ve výšce 2 600 metru a že průměrná roční teplota tu je 17 st. Zrovna v ten den bylo v Bogotě dost ošklivo, asi 14°C, a já se klepala jak ratlík. A proto jsme museli na nákupy…

Po zakoupení několika svetrů, dlouhých kalhot a blůz s dlouhým rukávem mě švagrová zavedla do oddělení, kde prodávali krásné, elegantní šaty. Ukázala na jedny a naznačila mi, ať si je zkusím. Byly hezké, jednoduché, vypasované, na ně krátký kabátek, a byly … černé! Říkala jsem si, na co zrovna teď potřebuju černé šaty? Ale protože byly opravdu hezké, zkusila jsem si je, a šaty putovaly k ostatnímu oblečení. Pak jsme se švagrovou a Carlosem zamířili do obchodu naproti, kde bylo kloboučnictví. Tam mi prodavačka vyzkoušela několik klobouků a švagrová se rozhodla pro jeden světle fialový se závojíčkem a pro rukavice ve stejné barvě. A já pořád nechápala, na co klobouk, na co rukavice a na co černé lodičky na vysokánském podpatku, když navíc Carlos je o trochu menší než já…

Kde by mě napadlo, že je to oblečení na moji svatbu! Já si přivezla jedny bílé šaty, které jsem měla jednou na sobě. Byly to šaty, které mi maminka nechala ušít na maturitní ples. Protože byly jen na uzoučká  ramínka, nechala mi k nim před cestou ušít ještě krátký kabátek. Ale když jsem je před odchodem na nákupy vyndala z kufru, švagrová jen zakroutila hlavou, jenže já jsem nerozuměla, proč.Když mi druhý den ráno přinesla ty slavné černé šaty, klobouk a všechno ostatní, myslela jsem, že umřu. A nemělo žádný smysl jí vysvětlovat, že se v tom „vdovském” oblečení vdávat nechci. Navíc bych to ani vysvětlit neuměla, na to by mi slovník nestačil. A tak jsem si řekla: „V sedm ráno mě stejně nikdo neuvidí, je mi to jedno!” a oblékla jsem se.
Ale potom v noci, už na svatební cestě, jsem to hrozně obrečela. Přísahala jsem si už tehdy, že když budu mít dceru, tak ta bude mít svatbu jak hrom a v nádherných bílých šatech. Sice čtvrtém synovi jsem o tom začala vážně pochybovat, ale nakonec se mi to splnilo – narodila se nám dcera..Po obřadu v kostele, kde jsem nerozumněla ani slovo, kde jsem dala manželovi prstýnek a on mně a kde jsem v nějakém momentě zopakovala po knězi to slavné „Yo quiero” (ano, chci), jsme se vrátili domů. Byl tam připravený velký dort a šampañské. Znova se sešla jenom rodina, český konzul s manželkou a ještě jeden pán z konzulátu, kteří nám byli za svědky.Po větším obědě maratón pokračoval, ale o tom zase až příště.

                                                 foto matrimonio

 

 

Deja un comentario

Tu dirección de correo electrónico no será publicada. Los campos obligatorios están marcados con *