Svatební cesta

 

 

arbol naranjo

 

Po slavnostním obědě, maratón pokračoval. Museli jsme dojet do centra Bogoty na cizinecké oddělení ministerstva vnitra,abych se mohla přihlásit k trvalému pobytu. Potom ještě zařídit nějaké věci a kolem páté odpoledne jsme konečně vyjeli. Než jsme projeli celou Bogotu, bylo už skoro šest a začalo se stmívat takže během  cesty jsem toho moc  neviděla. Jen jsem si všimla že jedeme v mnoha zatáčkách a pořád klesáme. Ale asi po hodině jsem začala cítit úplně jinou vůni než v Bogotě.  Ona to vlastně nebyla jen jedna vůně, byla to taková směs všeho možného.

Počínaje trochu větší vlhkostí, větším teplem ,vůní azahárů, neboli květů pomerančů a do toho přimíchané vůně mandarinek, vůně banánovníků. Ale nemyslete si že to byla vůně banánů. Kdepak, ty na stromě ještě nevoní. Je to prostě nepopsatelné, pokud nejste Nobelova cena literatury  jako Gabriel García Márquez, který popsal tu směs vůní několika slovy: “El olor de la guayaba” (Vůně guyávy). Guyáva je další tropické ovoce které mimo to, že chutná fantasticky, nádherně voní.
   Ale vrátím se k naší cestě. Dojeli jsme už za pořádné tmy do malého, sympatického hotýlku a hned po ubytování nám dali večeři. Kvůli tmě jsem nic z okolí neviděla a o to větší prekvapení mě čekalo ráno.

Protože hotel byl celý přízemní, vyšla jsem z pokoje přímo do zahrady a nevěděla jsem na co dřív koukat. Zda na stromy plné mandarinek a  pomerančů, nebo na nádherné květiny, orchidejema počínajíc a různými tropickými končíc. Prostě jsem byla jak Alenka v říši divů. Jediný problém byl, že jsme si vůbec nemohli s manželem popovídat, ale i to se nakonec vyřešilo a docela sympaticky. Majitelem hotelu byl totiž jeden Polák, který tu už  žil delší dobu. A tak, když už ani slovník nepomáhal, tak pomohl hoteliér. Já mu řekla, co jsem potřebovala, česky, on to řekl manželovi španělsky. Manžel mu zase naopak řekl cokoliv španělsky a on mi to řekl……..polsky. A světe div se, já mu rozuměla. A tak jsme asi jediným párem, který měl na svatební cestě tlumočníka.

Po nádherném týdnu jsme se vrátili do Bogoty a pro mně začal těžký úkol, zvykat si na úplně jiný styl života, na jiné jídlo a hlavně začít se učit španělsky, což jsem s pomocí rodiny zvládla celkem rychle. A i když jsem si ještě pletla moc slovíček a místo dvaceti deka šunky jsem si požádala v obchodě o dvacet deka mýdla (šunka se řekne jamón a mýdlo je jabón), po třech měsících jsme se mohli odstěhovat od tchánů do vlastního bytu. A tady mi začalo další „trápení”: naučit se vařit. Ale o tom zase příště.

 

 

  1 comment for “Svatební cesta

  1. Jitka Chudějová
    23 junio, 2015 at 6:29 pm

    Ani nevíš, jak ráda si zase čtu ten krásný příběh! Je to lepší, než sebevymyšlenější román, protože jednu ze dvou hlavních postav znám!!!

Deja un comentario

Tu dirección de correo electrónico no será publicada. Los campos obligatorios están marcados con *